Rozloučení

Všechno to začalo tím, kdy jsme jako malí zvídaví prvňáčci usedali poprvé do školních lavic. Zprvu nás obestírala jistá nejistota a strach z nových spolužáků, ale poté, co jsme se společně pod taktovkou naší první třídní učitelky Lucie Hoffmanové společně seznámili, jsme se do školy vždy těšili a nemohli se dočkat, až budeme umět číst v řádcích, počítat a psát abecedu.

Rok se s rokem sešel a my jsme nastoupili do čtvrté třídy. Víme, že to s námi někdy nebylo úplně jednoduché a že ne každý den byl procházkou růžovou zahradou, ale i tak bychom rádi vyjádřili dík právě paní učitelce Lence Ševčíkové, která se nás tehdy, po paní učitelce Hofmanové, ujala a na kterou budeme moc rádi vzpomínat jako na paní učitelku velmi hodnou a kreativní.

Den se sešel se dnem a čekal nás druhý stupeň, na který se nás snažila připravit v páté třídě naše nová paní učitelka Markéta Lúčanová. Než jsme se nadáli, měli jsme za sebou rok plný učení, třídní výlety a poté už nás čekal přesun z prvního stupně do patra nejvyššího, a tak z nejstarších se z nás zase stali nejmladší na II. stupni. Nějaký čas nám trvalo si zvyknout na nové učitele, nové předměty a povinnost se více učit, ale postupem času jsme si poradili. Druhý stupeň se stal obzvláště těžký v druhé polovině, kde jsme kvůli pandemii koronaviru museli každý sám zasednout k vlastním počítačům a učit se na dálku. Najednou nad námi nikdo nestál a my se částečně na chvíli stali učitelem sami sebe. Jsme moc smutní, že jsme rok (možná i více) strávili v karanténě, protože čas s kamarády a učiteli se nedá už ničím nahradit.

Čekaly nás pomalu ale jistě přijímací zkoušky, pro všechny z nás velký strašák. Většina z nás nevěděla, kam chce dál pokračovat a po, u někoho možná celkem stresujícím, podání přihlášek nás čekala samotná zkouška. A ačkoli nemůžeme být šťastnější z výsledků, tak je tu něco, čemu jsme ještě více rádi. Nejen úspěchy našich spolužáků, ale v tomto případě také platí, že je cesta cílem. Jsme pyšní na svoji roční cestu devátým ročníkem, jež nám toho tolik dala (i vzala). Jsme moc rádi, že jsme to zvládli, protože ten cár papíru sám o sobě z nás staršího neudělá, ale ona zmiňována cesta nám pomohla dospět neskutečně. Děkujeme proto všem, kdo nás na naší cestě podpořili a dali nám ze svých vědomostí co nejvíce. Moc si vaší práce vážíme.

I letos, jako poděkování, se závěr školního roku linul ve znamení závěrečné akce, kterou jsme si pro vás poslední čtvrteční den školy jako devátá třída připravili. Program se linul celý pod našimi křídly, kdy jsme si pro vás jako první pro pobavení nachystali tzv. "Pidilidi". Věříme, že jste plakali snad jen při tomto vystoupení, a to pouze smíchy, protože na slzy smutku byl ještě čas. Následoval totiž proslov pana starosty a ředitele a představení budoucích prvňáčků. Myslíme si, že se paní učitelky mají na co těšit, protože děti byly moc šikovné. K vidění poté byly i naše dva tance, z nichž jeden jsme se naučili v Chorvatsku, o kterém si můžete přečíst v předchozím článku. Prožitek z celého programu doplnily paní učitelky hrou na klavír, ale k vidění bylo také pasování osmáků, které bylo velice dojemné, a na to navázané představení, kam jdeme na školu. Program byl pomalu ukončen závěrečným vzpomínkovým videem a my jsme se, tak jako před devíti lety, postavili nervózně před celou školu a nevěděli, co bude dál.

Rádi bychom v závěru poděkovali ještě jednou celému učitelskému sboru, kterému jsme měli možnost předat jako poděkování alespoň malou kytičku a karamelky, na kterých, inspirací byla naše třídní mikina, bylo napsáno: "Hvězdy odchází, ale zářit budou dál". Doufáme, že toto heslo si neponeseme pouze na mikině, ale otiskne se také do našich budoucích životů a my opravdu jako hvězdy zářit budeme, nejen pro sebe, ale také pro vás, kdy na nás s upomínkou na toto heslo, závěrečnou slavnost či osobnost budete jako škola rádi vzpomínat.

Eliška Prokopová